Když za vás rozhodují jiní
Sociální inženýrství za posledních dvacet let urazilo ohromnou dálku. V dnešní době jsou možnosti, jak z lidí získávat cenná data, prakticky neomezené. Obrovská dostupnost nepřeberných množství informací nám dává mocný nástroj, ale zároveň se stává pastí, do které se snadno můžeme chytit. Dříve jsme pro informace chodili do knihovny. Dnes můžeme mít celou knihovnu schovanou ve své kapse.
Co je momentálně nejcennější komodita? Informace. A jejich zdrojem jsou lidé.Téměř každý má dnes doma internet a téměř každý je členem nějaké sociální sítě. Technologie, které se využívají k analyzování dat na internetu, jsou až neuvěřitelně sofistikované. A jedno je jisté – nedá se jim uniknout!
Dost děsivý začátek, co? Vypadá to na článek, který vás bude chtít od těch “zlých internetů” odradit, ale nebojte, internety jsou fajn. Jen je potřeba znát určitá fakta a dobře s nimi naložit. Jsou způsoby, jak si webové brouzdání užít, přestože o vás weboví giganti stejně budou vědět spoustu informací. Proti tomu se zkrátka moc bránit nedá (do určité míry tedy určitě ano, pokud jsme obezřetní ke svým datům). I tak je však možné bránit se proti manipulaci a překrucování faktů, dá se naučit, jak co nejlépe rozpoznat pravdu a lež. Jen to chce trochu té zvědavosti.
Velký bratr tě vidí!
George Orwell ve svém slavném románu 1984 představil myšlenku manipulace. Myšlenku Velkého bratra a toho, jak pomocí emocí dokážete manipulovat s lidmi. V této knize vydané již v roce 1949 (!!!) Velký bratr představuje (pravděpodobně) fiktivní postavu státu Oceánie, která zosobňuje formu státního dohledu. Každý člověk je sledován a nic jako tajemství nemůže existovat, svobodná vůle je nežádoucí.
Děsivá myšlenka, že? Asi i George Orwell by byl překvapený, kam jeho myšlenka Velkého bratra zajde. Mikrofony a odposlouchávací zařízení do každé domácnosti? K čemu? Většina lidí totiž na sebe všechno vyžvaní sama a ještě to udělá s radostí. A s radostí to navíc i nafotí a natočí. Dneska nám přijdou normální věci, které jsou při hlubší myšlence dost absurdní.
Co třeba?
Představte si, že je rok 1996 a jste s přáteli na drinku. U toho se nafotíte a druhý den vstanete z postele, necháte si fotky vyvolat, aktéry na nich označíte a pak obejdete všech svých 231 kamarádů a známých a ty fotky jim hodíte do schránky. A proč jim tam nepřidat rovnou i fotky z vaší dovolené? To nevadí, že půlku z nich jste viděli třeba jen jednou.
To je ale blbost, co? Ještě že je rok 2020 a vy nemusíte z té postele vůbec vstávat. Máte přece mobil!
Já vím, předchozí přirovnání je trochu šílené. Také mám účet na sociální síti, také na ni občas dám nějaký příspěvek, nicméně vždy mám na paměti, že data která sdílím, už přestanou být moje tajemství. Cokoliv tam vložím – jako fotky, videa, a dokonce i různé odkazy, které budu sdílet – určitě bude použito a analyzováno. A že se v tu chvíli stávám nástrojem manipulace. Tohle není žádná konspirační teorie, ale prostá realita digitálního marketingu.
Svým digitálním životem sestavujete svůj online profil. A ten je velmi přesný. Společnosti jako Google nebo Facebook znají místa, kam chodíte, znají vaší oblíbenou hudbu, knihy, filmy, dokonce i starosti a sexuální orientaci. Možná vás znají dokonce lépe, než vy znáte sebe. A nic není tajemstvím. Když koukáte na profil někoho jiného, tak to je možná tajemství pro vaše přátele, ale rozhodně ne pro Facebook.
Všechna tato data jsou následně využívána k zacílení marketingu, a to velmi přesnému. Dokáže velice snadno změnit váš názor a využít vaší nálady, vám to ale bude připadat jako vaše rozhodnutí. Dokonalé, že?
Rozhodování? Hlavně nad tím moc nepřemýšlet
Rozhodujeme se každý den. Co si obleču na sebe? Kam půjdu na oběd? Denně učiníme spousty rozhodnutí. Pokud se jedná o takto jednoduché věci, většinou vycházíme z pocitů a aktuální nálady či chuti. Nejdeme se Googlu zeptat, jestli si vzít černou, nebo bílou košili, maximálně se mrkneme na počasí. Prostě nad tím moc nepřemýšlíme.
A co třeba volby?
Politická rozhodnutí pro většinu lidí nejsou o moc složitější než onen problém s oblečením. Ve článku Why Do We Vote[1] od Christophera Munseye je zmíněn výzkum, jenž vychází z prezidentských voleb USA mezi lety 1958 až 2002 a ze kterého vzešlo, že prakticky existují pouze dva typy voličů:
Jeden typ voliče je zaměřený na osobnost (politika) nebo konkrétní problém. Rozhodují se na základě sympatií k nějakému člověku, a nebo na základě nutnosti řešit nějaký aktuální problém. Tito lidé jsou samozřejmě mnohem náchylnější ke změně názoru skrze jednoduché fráze a hesla.
Druhým typem jsou pak lidé, kteří volí podle zvyklosti, jsou ovlivněni rodinou, vzpomínkami a podobně. Pozor, to stále nemusí nutně znamenat, že nad svojí volbou nepřemýšlí, jen je velice složité jejich zaběhnuté zvyky změnit. I to je nicméně velmi důležitý poznatek, pokud vedete politickou kampaň, pokud vynecháte lidi, o kterých dopředu víte, že šance je přesvědčit je jen velmi malá, můžete se mnohem více a lépe soustředit na první typ, kde jsou vaše šance nesčetně větší.
A jsme zpět u problému s oblečením. Tam také existují tyto dva typy lidí. Jedni se oblečou podle aktuální situace a nálady a druzí na základě zvyklostí (samozřejmě, někdy to může být i kombinace obojího).
Proč dávám toto přirovnání? Ukazuje totiž sílu zjednodušování, nebo spíše to, že lidé problém voleb chápou samozřejmě jako mnohem závažnější, než co si vzít na sebe, ale rozhodují se podobně jednoduchým způsobem. Na základě emocí a nálad.
Například strachu.
Strach je velmi mocný nástroj, jelikož nás nutí věci řešit rychle a bez rozmyslu. Což může být velice cenné a zároveň i nebezpečné. A zjistit z čeho má daná část společnosti strach, není dnes vůbec složité.
A právě tak funguje manipulace v digitálním světě. Sází na to, že vy neznáte všechny proměnné daného problému (například ověření si nějaké informace z několika na sobě nezávislých zdrojů) a hlavně že nebudete nad problematikou moc přemýšlet. Když se problém dostatečně zjednoduší na tu absolutně nejprimitivnější úroveň, tak zasáhnou vaše pocity a emoce přesně tak, jak je potřeba. A čím víc používáte internet a sociální sítě a čím sdílnější ve virtuálním prostoru jste, tím je to pro tyto internetové giganty snazší.
Proti tomu se dá bránit. Použít obrovskou informační moc webu ve svůj prospěch. Což není občas ta nejsnadnější věc. Ale dá se naučit.
Mimochodem, nedávno jsem viděl zajímavý snímek The Great Hack. Dokument z režie společnosti Netflix ukazuje, jak je možné využít data ke zvrácení výsledku voleb na stranu, jakou potřebujete. Dokument se točí okolo poradenské společnosti Cambridge Analytica, jejíž služeb využil v roce 2016 tým Donalda Trumpa a která odcizila údaje několika milionů uživatelů Facebooku, aby dokázala lépe zacílit Trumpovu kampaň na ty nerozhodnuté. Firma šla nakonec do likvidace, jelikož neustála skandál s nakládáním dat uživatelů Facebooku. Rozhodně doporučuji zhlédnout, snímek poměrně dobře poukazuje na celou problematiku osobních dat a jejich zneužívání.
Jak si zjistit správné informace? Někdy je to složité. Ale stojí to za to
Jak se tedy bránit proti manipulaci? Je potřeba být zvědavý. Je nutné vidět problémy složitější, než se mohou zdát a nedůvěřovat zjednodušování.
Jelikož jsem fanda do běhání, tak jsem nedávno četl zajímavou knihu Zrozeni k běhu. Její autor Christopher Mcdougall zde celkem zábavnou formou popisuje, že lidé jsou předurčení k běhání a že čím více, tím lépe, ideálně naboso (jo, taky mě to přišlo jako šílenost). Má to dobře podložené rozhovory s výraznými osobnostmi sportu a lékaři i pěkným doprovodným příběhem.
Ale poté vidíte TED talks[2], kde doktor James O’Keef, uznávaný kardiolog, tvrdí, že příliš časté běhání je zdraví škodlivé a spíš doporučuje chození, že lidé jsou předurčení spíše k chození. Má to samozřejmě také vědecky podloženo. A vy si najednou řeknete. Sakra co teď. Kde je pravda?
Je to složité, protože máte dvě seriózní studie stejného problému s opačným tvrzením. Jak se tedy rozhodnout? Nejspíš je to individuální problém a každý se musí rozhodnout na základě vlastních nabytých zkušeností. A řešením je nejspíš staré dobré rčení, že nic se nemá přehánět, stejně jako klasická pravda o zlaté střední cestě. Možná. Asi. Pořád si nejsem jistý. Stále nad tím ale přemýšlím. A to je důležité, protože už běhání nevidím jako naprosto pozitivní věc a jsem díky tomu opatrnější.
Proč jsem vlastně zmínil výše uvedený příklad? I když vám více seriozních zdrojů může zamotat hlavu, je to skvělý přístup. Zjistíte, že ona problematika není tak jednoduchá a svět není černobílý. Budete zvědaví a budete chtít vědět víc a víc. Poté se stanete imunní vůči manipulaci. Jelikož více pohledů vám dá více znalostí a jednoduché fráze na vás přestanou fungovat.
Don’t Google It!
Někdy je ale dobré se hledání informací na webu úplně vyhnout. Dobrým příkladem jsou třeba nemoci. Lidé moc rádi hledají na internetu informace o svém aktuální zdravotním problému. A je to špatně.
Spousta lidí totiž neumí používat vyhledávač správně, schopnost správně hledat na internetu není zase tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Ideální je hledat v angličtině, kde je mnohem větší množství potenciálních dat. A vyhledávat informace o zdraví v angličtině představuje pro některé lidí problém, i když umíte hledat správně, tak vám to nic nezaručí, nemusíte totiž znát správné klíčové slovo.
Například když zadám do Googlu bolest hlavy, kromě reklam na léky hned první odkaz děsivě hlásá: ,,Bolest hlavy je symptom, intenzivní bolest může signalizovat závažné onemocnění ohrožující život pacienta.” Jenže Google neví, že jsem včera navštívil hospodu, kde jsem si dal sedm piv (tedy, pravda, on asi bohužel ví, že jsem byl v hospodě, avšak nezohlední to v tomto konkrétním vyhledávání).
Správné klíčové slovo je tedy kocovina. Což je již diagnóza, a ta by měla být podložena fakty (jako třeba vyšetřením) a ne pouze domněnkami. Jasně, kocovina je dost primitivní příklad, jenže to docela dobře vystihuje. Pokud nezadáte správné klíčové slovo, které vystihuje váš konkrétní problém, ale pouze obecnou frázi, která pohlcuje asi tak milion potenciálních možností, dost pravděpodobně budete vyděšení, protože z toho milionu na prvních místech bude například rakovina. Protože zkrátka rakovina ja na internetu všude, jelikož ji všichni řeší.
Pokud se vám tedy něco nezdá, běžte k lékaři, neobracejte se k internetu.
Mimochodem opravdu existovala kampaň Don’t Google It, která poučovala lidi, aby se vyhnuli googlení některých specifických druhů příznaků[3].
Pozitivně na závěr
Internetů se nebojte, využívejte s chutí jejich nekonečných možností, ale buďte obezřetní a opatrní.
Na svá data.
Na to co vidíte a klikáte.
Na svá rozhodnutí.
Bezpečnost v síti je totiž pouze taková, jakou si ji vytvoříte.
Autor
Josef Vodička
Reference:
1, https://www.apa.org/monitor/2008/06/vote
